Byl Štědrý den. Bylo ráno. Byla ještě tma.
Na srub kdesi v horách padal sníh. Sníh padal i na jedinou příjezdovou cestu ke srubu. Srub stál osamoceně v lesích, a kromě velké teplé společenské místnosti s krbem skrýval i osm jedinečných pokojů. Dveře sedmi z nich zdobily stuhy různých barev. Ty pokoje byly dary. Dary z přátelství.
Alice stála pod horkou sprchou a přemýšlela o přátelství. Přátelství je vztah se vším všudy. Čím více lidí se ho pospolu účastní, tím je složitější. Jsou lidé, kteří prochází našimi životy jako herci epizodních rolí. A jsou jiní, kteří mají stále hlavní roli, i když se změnili, zmizeli z našich životů, páchali jsme na nich křivdy a oni je páchali na nás. Přesto zůstávají v našich srdcích a my doufáme, že se znovu objeví a vytvoří s námi další vzpomínku.
Sníh padal a padal.
I krásné vzpomínky bolí. Ta bolest ke vzpomínkám patří. Vzpomínky se vztahují k dobám, kdy jsme byli mladší, nenesli jsme si tolik zážitků, nenechali se vláčet povinnostmi a ambicemi až k úplnému vyhoření, a snad právě proto jsme dokázali být vstřícnější, hodnější a možná méně sobečtí.
Horká voda stékala po kůži. Někdy měla Alice pocit, že by pod ní mohla stát věky, pořád a pořád ze sebe smývat tíhu dnů. Nakonec vodu se sebezapřením vypnula, oblékla si župan a zanořila se do křesla u krbu. Dívala se do plamenů a přemýšlela, co ještě musí nachystat.
Dneska přijedou. Snad.